Být „super babičkou“ neznamená vymýšlet velkolepý program a péct ty nejlepší koláče v celém okolí. Děti si nejvíc pamatují drobnosti: jednu pochoutku, jeden rituál, jedno pravidlo, které vždycky platí. A právě z těchto maličkostí se rodí cit, který si vnoučata v sobě ponesou až do konce života.
Vytvořte rituály, na které se budou těšit
Dětský mozek miluje opakování. Každý malý rituál říká: „Tady jsi doma, sem patříš.“ Nemusí jít o nic velkého – klidně speciální podání ruky, měření výšky na dveřní zárubni nebo skládání ubrousků do zvláštních tvarů při stolování. Tyto drobnosti dávají pocit jistoty a zároveň se stávají součástí rodinných vzpomínek.
Pokaždé rajská? Klidně!
Láska k babičce často prochází žaludkem. Vůbec vás přitom nemusí trápit, že pokaždé vaříte to samé jídlo, protože vás nic jiného nenapadá. Vybavuji si vzpomínku na svou babičku – pokaždé, když jsme k ní přijeli, dostali jsme rajskou s knedlíkem. Měla nezaměnitelnou chuť a stala se jakýmsi symbolem našich návštěv. Dodnes mám tu chuť i vůni spojenou s milovanou babičkou.
Naslouchejte
Když dítě řekne: „Babi, chceš něco slyšet?“, je to pozvánka k opravdovému spojení. Stačí na pár minut odložit telefon, podívat se vnoučeti do očí a opravdu poslouchat.
Nemusíte hned radit nebo vyprávět vlastní historky. Někdy stačí říct: „Pověz mi o tom víc,“ nebo „To zní napínavě.“ Dítě tak cítí, že jeho příběh má hodnotu – a tím roste jeho důvěra i vztah k vám.
Nabídněte možnost volby
Děti milují, když mají právo rozhodovat – třeba jen o maličkostech. Můžete nabídnout jednoduché možnosti:
- „Půjdeme ven na kolo, nebo si zahrajeme Člověče?“
- „Uděláme k řízkům kaši, nebo brambory s máslem?“
Tím jim pomáháte rozvíjet samostatnost a pocit, že na jejich názoru záleží.
Hrajte si
Hra je to, co si děti pamatují. Někdy stačí hrací karty, jindy společná stavba z kostek nebo bláznivá pravidla, která si sami vymyslíte. Pamatujete na Město, moře? Snadná hra, při které se děti učí zábavnou formou názvy měst, zemí, zvířat či rostlin. Baví to snad každého.
Nezapomínejte ale ani na volný prostor – chvíle, kdy děti samy vymýšlejí, co budou dělat, a nebudou vás k tomu potřebovat.
Vyprávějte rodinné příběhy
Děti chtějí vědět, odkud pocházejí. Když jim ukážete starý hrnek po prababičce nebo jim povíte, že dědeček třikrát neudělal autoškolu, nesdělujete jen historku – dáváte jim kořeny.
Svěřujte se jim nejen s úspěchy, ale i s trapasy či nezdary. Dítě tak uvidí, že i v téhle rodině se občas něco pokazí – a svět se přesto nezboří.
Buďte laskavá, ale mějte hranice
Láska a humor jsou základ, ale i u babičky platí, že nějaká pravidla musí být. Stačí pár jednoduchých: „K lidem a zvířatům jsme laskaví,“ „Nezačínáme novou hru, dokud neuklidíme nepořádek po té předchozí.“
V tomto ohledu byste měla spolupracovat i s rodiči. Děti potřebují cítit, že všichni dospělí táhnou za jeden provaz, jinak budou mít v pravidlech zmatek. Respektujte proto, že maminka zakazuje sladké limonády a povoluje mobil jen hodinu denně. Když jsou hranice jasné a stálé, děti se díky nim naučí přirozené odpovědnosti.
Tvořte společně
Nic nezpůsobí vnoučeti větší radost, než když si z návštěvy u babičky odnese výtvor, který se dá sníst, vystavit na poličce nebo zasadit do hlíny. Pečte jednoduchý koláč, sázejte květiny nebo slepte papírovou loďku.
Nemusí to být nic dokonalého, důležité je, že jste něco vytvořili spolu.
A jaké rituály máte s vnoučaty vy? Napište nám do diskuze!
Zdroje:
https://www.i60.cz/
https://experteditor.com.au/
https://www.novinky.cz/