Babičky před rokem 1989 versus ty dnešní: Jak se změnily a proč už nejsou hlídací?

Když se řekne „babička před rokem 1989“, mnoha lidem se vybaví obraz ženy v zástěře a se šátkem na hlavě, která vaří na sporáku velký hrnec polévky pro celou rodinu. Tehdy bylo běžné, že rodiny žily blíž u sebe. Často dokonce pod jednou střechou – rodiče, děti, babička i dědeček.

Bez babičky to nešlo 

Byla to doba, kdy babička byla přirozenou součástí výchovy. Děti se k ní chodily ohřát nejen doslova, ale i v přeneseném smyslu. Představovala pro ně jakousi emoční jistotu – a když rodiče museli do práce na směny, babička byla ta, kdo hlídal.

Samozřejmě to nebylo vždy idylické:

• Vícegenerační bydlení obvykle znamenalo i víc rodinných konfliktů, včetně sporů o výchovu.
• Některé babičky mohly být až příliš straromódní – například nutily děti všechno dojídat, včetně tlustého masa.
• Někdo měl i babičku s velmi přísnými zásadami, které vycházely buď z tradičního náboženství, nebo naopak z komunistické ideologie.

Přesto na tyhle babičky většina z nás vzpomíná s láskou. Byly pilířem rodiny. Uměly vařit z ničeho, cokoli zašít nebo přešít, ošetřit odřené koleno utěšit a slovy, která si pamatujeme dodnes.

Babičky dnes – moderní a aktivní

Dnešní babičky jsou často úplně jiné než ty „předrevoluční“. Už neoblékají zástěry a šátky jsou pro ně jen módním doplňkem na krk. Mohou být aktivní, pracující, cestující, sportující. Spousta dnešních babiček ještě pracuje, má své koníčky, jezdí na dovolené k moři nebo na kole.

Často už nebydlí s rodinou v jednom bytě, ale spíš na druhém konci města – nebo dokonce v jiném státě. Děti za nimi přijedou o víkendu anebo si volají přes videohovor.

Je tu velký rozdíl: babičky už nejsou automatickou „hlídačkou“. Mohou hlídat, ale nemusí. Vědí, že mají právo říct „ne“ – a mnoho z nich to i řekne.

Ale i to má své krásné stránky:

• Občasný výlet s babičkou na Kokořín nebo do zoo je pro vnoučata něčím speciálním.
• Moderní babičky už nejsou tak staroškolské a jsou otevřené nové době.
• Umějí používat mobil a posílat srdíčka přes WhatsApp.
• Jejich aktivní životní styl vůbec neznamená, že by svá vnoučata milovaly méně.

Ovšem ani dnes to není bez problémů. Když děti vyrůstají daleko, babičky je vídají málo. Mrzí je, když nemohou být součástí každodenních radostí. A někdy se cítí zbytečné.

Pozitiva, která přetrvávají

Přes všechny rozdíly doby zůstává něco stejné. Babička je ten člověk, který miluje. Bezpodmínečně. Není to její povinnost – je to její radost.

Pamatujete na to, jak vám babička vyprávěla pohádky? Jak vás učila míchat těsto? Jak vám dávala pár korun tajně do kapsičky?

Dnešní děti možná místo korunek dostanou pixely na hru do mobilu. Místo pohádky u postýlky mají videohovor. Ale princip zůstává: babička je tu pro ně a krásné vzpomínky na její laskavost si ponesou do konce života.

A jaké vzpomínky z dětství máte vy? Měli jste babičku rozmazlující, nebo přísnou? Podělte se s námi v komentářích.

Zdroj: Autorský text