Když se dcera rozešla s přítelem, myslela jsem si, že to zvládne. Bylo jí 25 let, měla práci, cenově dostupný podnájem, vlastní život. Najednou se ale u nás objevila ve dveřích s kufrem v ruce. Nájem už nezvládala platit, většina výplaty zmizela v hospodách a alkoholu.
Myslela jsem si, že to bude pár týdnů, než se postaví zase na nohy. A taky jsem se naivně domnívala, že se dá doma do pořádku a už nebude potřebovat tolik skleniček na uklidněnou. Bohužel nastal pravý opak.
Lahev od vodky jako důkaz
Popíjela i u televize, tvrdila, že jí to pomáhá zahnat smutek po rozchodu. Já osobně piju alkohol jen příležitostně a můj muž je ten typ, co si dá večer jedno pivo a usne jako špalek. Usínali jsme kolem desáté a netušili, že dcera ještě sama popíjí do půlnoci – a ne nějaké pivečko nebo vínečko, ale vodku. Prozradila ji prázdná lahev, kterou se snažila zamaskovat v koši na smíšený odpad, místo aby ji hodila do pytle na sklo.
Málem podpálila byt
Měli jsme rodinný pohovor. „To je moje věc. Nestarejte se o mě. Já to zvládnu,“ odpověděla na naše výtky. Místo toho, aby se pokusila alkohol omezit, začala chodit do hospod, abychom ji nemohli kontrolovat. Nemohla jsem usnout. Když se ve dvě ráno konečně vrátila, šla jsem se pro jistotu podívat, jestli je v pořádku. Našla jsem ji spát v obýváku, oblečenou, s cigaretou v ruce, která ještě doutnala.
Srdce mi bušilo, když jsem si představila, co ta jedna hloupá cigareta mohla způsobit — starý koberec, deka, závěsy… Od té chvíle jsem už nemohla spát vůbec.
„Takhle to dál nejde,“ prohlásil manžel. Pokusil se nastavit pravidla: v našem bytě není povoleno pít do omdlení, kouření je zakázáno, a když to nebude respektovat, bude muset z domu. Její odpověď? „Jsem tady přihlášená k trvalému bydlišti. Nemůžete mě vyhodit.“
Musí sama – ale proč proboha nechce?
Jednou jsme ji našli na lavičce u parku, promrzlou a s rozbitým telefonem. Když přijela záchranka, stála jsem nad ní, držela jí ruku a cítila, jak mi ztěžkne hrudník. „Mami, já už to neudělám,“ slibovala, ale slib moc dlouho nedodržela. Za týden ji vyhodili z práce, protože tam přišla opilá.
Přemlouvali jsme ji, aby šla na léčení, ale odmítla. Volala jsem jejím kamarádkám, bývalým nadřízeným, psychologům. Všichni opakovali stejná slova – pokud se ona sama nechce léčit, nikdo ji k tomu nemůže přinutit. Ani lékař bez jejího souhlasu nemůže začít léčbu závislosti.
Nejhorší je ta beznaděj
Každé ráno se budím s prázdnýma očima a ptám se: Co jsme udělali špatně? Bývala to naše holčička… a teď? Odlepí se někdy ode dna a rozhodne se zase žít? Je to jen na ní… je už dospělá. A my stárneme.
Zdroj: Čtenářský příběh / Redakčně upraveno / Čtenářka si nepřála zveřejnit své jméno, úvodní fotografie je pouze ilustrační