Seděli spolu v lavici od páté třídy. David byl tichý, trochu nesmělý kluk s věčně rozcuchanými vlasy a rozbitou aktovkou. Anna naopak živelná,veselá, ale zároveň citlivá. Učitelka je posadila vedle sebe, protože „David potřebuje někoho, kdo mu pomůže s učením.“
A ona mu opravdu pomáhala. Půjčovala mu pastelky a při písemkách své odpovědi nenápadně natáčela jeho směrem, aby mohl opisovat. A on jí za to kreslil obrázky robotů a psal krátké vzkazy na papírky: „Díky. Jsi fajn holka.“
Z papírků se stala tajná hra. Zpočátku šlo jen o hlouposti – obrázky a vtípky. Později to byly věty, které měly větší váhu. „Jsi moje nejlepší kamarádka.“ A nakonec „Mám tě rád.“
Pod rozkvetlou třešní za školou si dali první polibek. Byli ještě dětmi, ale své city brali vážně.
Realita života
Vzali se brzy po maturitě. Byli přesvědčení, že jejich láska vydrží všechno. Měli sny: rodinný domek, zahradu, dvě děti a psa. Nebyli z bohatých rodin, ale zdálo se, že toho moc nepotřebují. Anna pracovala v nemocnici, David začal v menší firmě jako technik. První roky byly těžké, ale krásné.
„Podívej, máme jen starou sedačku a lednici po rodičích,“ smála se Anna, „ale já jsem šťastná.“
David ji políbil do vlasů. „To hlavní už máme… Jeden druhého.“
Do roka se jim narodil Marek, pak o dva roky později Tomáš. Žili skromně, ale radostně. Hypotéka na menší domek jim připadala jako další krok k jejich snu.
Jenže sny jsou křehké.
První velké hádky
Přišla krize a Davidova firma zkrachovala. Zůstal bez práce. Nejprve to bral jako přechodnou nepříjemnost. „Neboj, něco si najdu,“ uklidňoval Annu. Jenže měsíce plynuly a nic. Anna nastoupila na směny, nabrala si přesčasy, aby zaplatili účty.
Domů se vracela vyčerpaná.
„Zase jsi jen seděl u počítače?“ vybuchla jednou večer, když viděla Davida u stolu s hrnkem kávy a otevřeným notebookem.
„A co mám dělat? Posílám životopisy!“ bránil se.
„Ale jen na ty práce, které jsou podle tebe dost dobré. My potřebujeme peníze, Davide, ne tvoji hrdost.“
„Tak běž dělat ještě víc přesčasů, když ti moje hrdost vadí,“ vyklouzlo mu.
Slova se proměnila v jed. Zůstával v nich i po hádkách.
Z manželů se pomalu stávali spolubydlící.
Jak domeček z karet
David si konečně našel brigádu. A potkal tam mladší kolegyni. Byla hezká, usměvavá, vždycky se zajímala o to, jak se David má. Nezahrnovala ho výčitkami jako Anna, v jejím pohledu naopak cítil obdiv a uznání, které doma postrádal. Začali si psát. Pak se scházeli. Nejdřív jen na kávu, pak i na něco víc.
David věděl, že dělá chybu. Ale zároveň měl pocit, že se volně nadechl. A že objevil někoho, komu na něm záleží.
Anna to zjistila náhodou. Ze zprávy v mobilu, kterou zapomněl vymazat. „Chybíš mi, těším se na příště,“ četla s rozbušeným srdcem. Svět se s ní zatočil.
Když se ho zeptala, zapíral. Pak mlčel. Nakonec kývl.
„Potřeboval jsem… mít pocit, že jsem ještě chlap,“ řekl.
„A já? Já ti už nestačím?“ vyhrkla Anna, hlas se jí zlomil. „Tolik let, Davide. Tolik let, a ty všechno zahodíš?“
Vzala děti a odjela k matce. Cítila jen hněv a prázdnotu.
Rozhodnutí
Všichni příbuzní ji přesvědčovali: „Požádej o rozvod. Takové věci se neodpouštějí.“
Anna přikyvovala, ale uvnitř si nebyla jistá, jestli to bude schopna udělat.
Byla zpátky ve svém starém dětském pokojíku. Jednoho večera našla ve skříni krabičku.
Byly v ní všechny papírky, co si kdysi posílali v lavici. Poslední list byl trochu pomačkaný, ale písmo jasné:
„Ať se stane cokoli, nikdy mě nepřestaň držet za ruku.“
Anna seděla na posteli, papír v ruce, a brečela. Vzpomněla si na kluka, který ji tehdy držel za ruku na školní chodbě. Vzpomněla si na všechny roky, kdy spolu stavěli domov.
A tehdy pochopila, že její srdce ještě nechce konec.
Znovu a jinak
Rozjela se za ním. Nebyla si jistá, co mu řekne.
David ji čekal. Oči měl zarudlé, unavené.
„Vím, že jsem tě zradil. Vím, že nemáš důvod mi věřit,“ řekl tiše. „Ale já tě prosím o poslední šanci. Kvůli dětem. Kvůli nám. Kvůli tomu, co jsme byli.“
„Jestli ještě jednou – ,“ začala Anna, ale hlas se jí zlomil. Objali se a plakali.
Byl to začátek nové dlouhé cesty. Snažili se spolu mluvit beze křiku a bez výčitek. David přijal práci, která mu dřív nevoněla – manuální, náročnou, ale jistou. Večer padal únavou a Anna ho najednou obdivovala. Věděla, že bojuje. Že se snaží.
Občas se probudila s těžkým srdcem, občas měla chuť odejít. Ale vždycky si vzpomněla na ten papírek. A kdykoli ji David vzal beze slova ruku, věděla, že to ještě má smysl.
Léta uplynula
Dnes je jim už padesát. Na výročí svatby si chodí sednout na lavičku před školu, kde kdysi všechno začalo. A drží se za ruce.
Jizvy nezmizely, ale naučili se s nimi žít. Už nevěří v dokonalost. Věří v odpuštění a chápou, že manželství je závazek, který člověk musí každý den znovu potvrdit.
„Víš,“ usměje se Anna, „pořád jsi ten kluk, který ode mě opisoval.“
David ji pohladí po dlani. „A ty jsi ta holka, co mi řekla, že mě nikdy neopustí.“
Vědí, že spolu budou navždy. Ať se stane cokoli.
A co vy? Odpustila byste nevěru? Nebo je to pro vás konečná? Napište nám do diskuze!